ŠOK

Je výsledkem reakce organismu na nepřiměřenou zátěž spojenou hlavně se ztrátou tekutin, většinou se setkáváme s tzv. traumatickým šokem. Při úbytku tělesných tekutin se tělo snaží centralizovat oběh jen do nejdůležitějších orgánů (srdce, plíce, mozek) a stahuje ho z periferií a méně důležitých orgánů (trávicí ústrojí).
Postiženému se postupně s úbytkem tekutin zrychluje tep (tělo se snaží dodat krev i přes její nedostatek a hustotu) tep nad 120 tepů/min už značí velmi vážný stav postiženého ( normální tep u zdravého, dospělého člověka je 70 tepů/min). Tep je špatně hmatný, nitkovitý. Pozor při fyzické zátěži se tep také zrychluje, ale na rozdíl od šokových stavů je velmi dobře hmatný a souvisí spíš s okysličováním organismu a ne se ztrátou tekutin . Postižený je bledý, na čele studený pot, trpí nevolností, někdy zvracení, v těžších fázích bezvědomí a smrt. Čím déle šok trvá, tím je poškození organismu větší (neprokrvené orgány).
Šoku předcházíme, či tlumíme jeho následky souborem protišokových opatření. Začneme ošetřením krvácejících ran, dále uložením postiženého do protišokové polohy (postižený je na zádech, dolní končetiny jsou zdvihnuty asi 30 cm nad podložku). Postiženému nikdy a to platí všeobecně u šoku, nepodáváme tekutiny, hlavně pokud jde o rozvinutý šok, nebo vnitřní zranění, celou situaci bychom mohli ještě zhoršit (nefunkčnost,poranění trávicího ústrojí). Můžeme mu otírat rty a tváře vlhkým hadříkem, musíme zajistit tepelný komfort ( pokud je zima, přikrýt, izolovat od země, bránit podchlazení a naopak pokud je horko, prudké slunce, odsunout postiženého do stínu ) Šok sám o sobě je velmi složitý děj a má mnoho příčin, zhoršujícím faktorem pro rozvoj šoku je bolest.